Konec.
Je pátek 2.6. a já zrovna odpočívám na gauči, kde jsem se uvelebila pro náročné cestě domů z teambuildingu. Na teambuilding jsme odjeli 31.5. a proto také nebyl "článek" hned ve středu, kdy akce Do práce na kole skončila. Dala jsem prostě a jednoduše přednost tomu reálnému světu, před tímto internetovým, a tak to podle mě má být.
Byl také čas se všem dostatečně chlubit, že jsem to dala. Že jsem opravdu jezdila celý květen do práce na kole, že jsem ujela přes 830 KM a že moje pravidelnost byla fakt 100%.
Poslední den, 31. květen, byl ale poměrně náročný, vzhledem k odjezdu na TB až do Jizerských hor. A i když to bylo celkem komplikované kvůli batohu, jsem stejně ráno nasedla na kolo a došlapala to až k nám do kanclu. A páni, to byla jízda!
Jela jsem v klidu, v triku, a i když už teď vím, že bych ráda jezdila alespoň 2x týdně, užívala jsme si ji jako by byla opravdu poslední. Zastavila jsem se na místech, která jsem projížděla každý den, udělala nějaké fotky a potřebná selfíčka a jela dál.
Klíčovský kopec jsem vytlačila, nedřela jsem to, i když vím, že bych to s vypětím sil určitě vyjela.
Celou cestu jsem měla prostě takový krásný klid v duši a radost ze všeho, co jsem cestou potkala.
Pak jsme odjeli autobusem pěkně na Teambuilding s kolegy, a i když mě to trošku mrzelo, z práce jsem tedy poslední jízdu z posledních jízd neabsolvovala.
Jelikož pořád nevím, kde se ve mě vzala všechna ta soutěživost, která mě nutila, poháněla vpřed a motivovala to nezabalit už v druhém týdnu, nevím jaký závěr tedy vytvořit. Byla to pro mě opravdu náročná zkouška, rozhodně se ze mě nestal cyklofašista a teď budu jezdit jen a jen na kole. To fakt ne.
Celá tahle akce ale má smysl. A kdyby se za rok přidali další takové bábovky jako jsem já, které se namotivují a zblázní stejně, bude to fajn. Mě, ač jsem opravdu často nadávala, což jste si ostatně mohli přečíst téměř v každem článku, to dost dalo.
Minimálně mi to zlepšilo mi to fyzičku - otestováno na teambuildingu.
Vzalo mi to: -1 cm přes stehno, -4 cm přes prsa, -3 cm přes pas, -1 cm přes boky -> takže dámy, když už nic, tak aspoň něco :)
Donutilo mě to uklidit sklep.
Naučila jsem se opravit duši, nahodit řetěz, orientovat se trochu víc v Praze...
Dalo mi to pocit, že mám najednou víc společného s kolegy, že patřím víc do týmu, že mě trochu víc berou...
Vím, že když si něco umanu, že to prostě dokončím.
Probudilo to soutěživého ducha. Protože na rovinu, kdo z Vás měl doma po práci zapnutý PC jen proto, aby mohl mačkat F5 aby věděl kolik lidí ho již předjelo v KM a aby věděl kolikátá příčka, je právě teď jeho a když ho někdo předjel rozčiloval se a plánoval delší trasy, aby to nahnal druhý den? Asi nikdo, že?
Poznala jsem nepoznané svaly na svém těle. Poznala jsem co je to, když Vás fakt bolí zadek.
Z nula KM jsem se vyhoupla na 838 KM.
.
.
.
Upřímě mohla bych psát do aleluja, prostě měsíc na kole mi dal od všeho trochu. A já vím, že za rok to dám znovu! A že ujedu minimálně 1000 KM za ten měsíc. Vím, že chci a snad i budu jezdit do práce na kole nadále, což bych vážení, opravdu nevěřila, že někdy v životě řeknu a slíbím si to sama sobě. Mám před sebou přeci tu svojí první tisícovku na Admoušovi.
Takže díky, že jste to "jeli" se mnou. A rok doufám, že se potkáme na trase, na kole a v triku!
A tohle je tedy konec, přátelé.
Lucie
