Vyjela jsem Klíčovský kopec!

Rána jedu úplně na pohodu. Divím se, že nohy ještě nevytuhly úplně a pořád jedou. A nejedou vůbec pomalu. Člověk si cestou tak popřemýšlí, jako už dlouho ne. Sice mě to každé ráno štve, jsem hrozně unavená a bolí mě snad celé tělo, je to fajn. Možná to říkám protože vím, že už se blížím do cíle soutěže, ale je super duševní očista. Přemýtám o všem možný, ale stejně to čsto skončí u velkého rozhodnutí, kterým kopcem to dnes vytlačím. Je pátek, vezmu to přes Klíčovský kopec. I když moc sil nemám, včerejší první výjezd celého kopce mě dnes nějak namotivoval, že se rozhodnu to zkusit. I když jsem to už vzdala a je to nad mé síly, když vyjedu půlku budu šťastná. Jenže já to vyjela celé. Klíčovský kopec zdolán!

Samým štěstím, radsotí a vyplavenými endorfiny to volám Matejovi. "Maťo, já to vyjela. Já vyjela Klíčovský kopec!" radostně křičím do mobilu. Fotím si taky samozřejmě selfíčko...Jo, tohle bude dobrý den.

Z práce jedu s Lukášem. Vyjíždím brzo, mám totiž "rande". Ještě na nás volá Roman, ať počkáme, že taky jede. No, ujeli jsme mu. Má silničku a vím, že mě nejpozději v Karlíně určitě dojede.

Moc ráda jezdím s někým. Je to hroně fajn, i když si moc nepokecáte alespoň víte, že v tom nejste sama. Na Kampě se rozdělíme a já peláším domů. Mám co dělat, abych to stihla. Šlapu jako o závod a nakonec se to rozhodnu vytlačit strou známou zkratkou. Nevím proč, prostě se mi nechtělo šlapat do kopce. Těch kopců už dnes bylo až až.

A je to. Desátá jízda z deseti je za mnou. Je pátek a předemnou jsou už jen 3 dny. Pořád držím 100% pravidelnost.

Ještě maličkost, slavím svojí první sedmistovku! Pane jo, já to fakt ujela - 700 Km. Uff.

Užijte si víkend, má být krásně.

Dnes ujeto 42,4 KM.