Je čas si povědět něco o Admoušovi...

Admouš je moje kolo. Jo, má přezdívku. Stejně tak, jako ji má i moje auto - Prďák. A ne, není mi 13 :) Prostě věci, se kterými trávím dost času, musí mít jméno. Ať už to zní sebe víc infantilně, dětsky atd. Prostě musí, basta.

A jelikož se dnes nedělo vůbec nic, s čím bych se mohla pochlubit, kromě labutě blokující provoz u Rudolfina, jsem se rozhodla napsat něco málo o tom, na čem jezdím. O kole. O Admoušovi.

Je to značka Admiral. Proto taky je to Admouš, že jo. Střídavě ho nenávidím a střídavě mu děkuji, že můj zadek doveze každý den do práce i z práce. Je to staré a poměrně dost těžké kolo. Je prý z Ukrajiny. Když jsem značku gůglila, nenašla jsem o ní žádnou zmínku. Sem tam na bazarech jsou nějaké neaktuální inzeráty. Ale ať už je odkudkoliv, ať je to dobrá či špatná značka, je mi to jedno. Má vše, co potřebuji a beztak se v kolech vůbec nevyznám. Zdědila jsem ho po Matejove mamce. Ta ho měla dobrých 12 let určitě. Nejezdilo se na něm a pak si již pořídili jiná kola a tohle mi zůstalo. Není to výstavní kus, je mírně zrezivělý, sedlo má odřené po nějakém pádu a prostě má nějakou historii. No a od května píšeme tu jeho historii společně.

Máme za sebou spolu již přes 630 KM.

Píchlou duši.

6x spadlý řetěz.

Jeden pád na kolejích.

Několik nových odřenin.

Upadlý držák na lahev.

Upadlý kus plastu, který nevím k čemu sloužil.

Vyjeto (spíš vytlačeno) spoustu kopců.

Nová světla.

Jedno rozbité světlo.

Jedno mytí.

Jedno totální zmoknutí.

Jedno mazání řetězu.

.

.

.

Od začátku říkám, že až to dojezdím, vyhodím ho do šrotu. Ale nevyhodím, nemůžete jen tak vyhodit něco co má jméno. S Admoušem chci ujet svou první tisícovku v životě. Je to tvrdej chlapák, něco vydrží a pokud to vydržím já, do konce léta to dáme. Jen by mohl něco málo shodit, aby se mi do těch kopců tlačil snáz.

Dnes ujeto 42,5 KM.