Piknik, mušky a strach, co mě žene vpřed...

Klárka se mě večer ptá, jestli někdy začnu větu s tím, že se mi chtělo. No, spíš ne. Dneska byla krizovka. Opět. Nemůžu říct, že mě to nebaví, to bych lhala, ale prostě jsem líná a tohle je na moje lenivý tělo prostě moc. Celý život ležíte na gauči a nic moc neděláte a pak se rozhodnete, že budete jezdit každý pracovní cen, celý měsíc tam a zpět 40 KM na kole. To je prostě těžký, náročný a mě to stojí dost sil. Obzvlášť tenhle týden.

No a i když, pojď si to konečně přiznat Lůco, už soutěžím tak max. sama sebou, protože podle kluků, oni vlastně se mnou nikdy nesoutěžili, jsem pořád odhodlaná to dojet a překonat se.

Ráno už cestu skoro nevnímám a jedu, jak jen to jde. Cestou u vody vyfotím ještě spící kačery a pak už jsem pod kopcem k práci a je to.

Večer máme piknik a z 8 nás jede na kole 6. Klárka si ještě stihne totálně rozříznout/rozprasknout plášť i duši na kole a domů to musí dotáhnout.

Piknik byla ale jinak hrozně fajn. Přežeru se a sem tam kopnu do míče při kopané. Tady asi Klárka, Roman a Lukáš čekají, že zmíním že nad námi vyhráli. A jo, vyhráli. Sláva vítězům, čest poraženým.

Domů z práce jedu s Lukášem a Romčou. Kluci jsou rychlíci a já šlapu jen co mi síly stačí. No, nestačí ale dělám že nic. Cestou spolykám asi 158 mušek a jedna mě ještě teď škrábe v krku. Na Zborovské se Roman odpojí a já jedu sama. Je tma a já zvažuji, jestli jet zadem přes nádraží, protože se trochu bojím, že tam budou bezdomovci. Risknu to a protože jsem poseroutka a mám strach, šlapu jako blázen, že si myslím, že trhám světové rekordy. Přežila jsem a hnedka chytám tramvaj na Barrandov.

To bylo moc fajn odpoledne. Dnes ujeto 38,7 KM.