Každodenní přemlouvání, rostou mi svaly a sportem ku zdraví?

"Jsi moje hrdinka. To dáš!" volá na mě rozespalý Matej z postele a já naštvaně bouchnu dveřmi a jdu do sklepa pro kolo. Proč? Protože se mi nechce, nechce se mi tak moc, že jsem naštvaná na celý svět. Když už ale jedu z kopce do Hlubočep, směju se tomu, jak moc absurdní to je. Být naštvaná na něco, co dělám dobrovolně a do čeho mě nikdo nenutí. Mohla jsem se na to všechno v klidu vykašlat, ale já se stejně každý ráno narvu do těch elasťáků a větrovky a svištím si to do práce na kole. Zajímavý úkaz toho, že ve mě dřímá soutěživý duch a chuť, to dokázat a všem to natřít je větší než nechuť ráno vstát a jet.

Pár světlých momentů z jízdy do práce:

Vyjíždím Zlíchovský kopeček na trojku (převod nebo co to je),

celou dobu zvládnu jet na pětku či šestku,

nohy jedou v určitém tempu samy a už mě jízda nestojí tolik sil - že bych měla už nějaké to svalstvo?

klíčovský kopec se nesnažím ani vyjet, prostě ho tlačím a je to fajn,

je krásně a poprvé nemám zmrzlé ruce po sjezdu do Hlubočep.

Z práce vyrážím docela brzo, něco málo po páté a již vím, že si to zase prodloužím a vyjedu to sama na Barrandov, přes Prokopák.

Na Barrandovem se smráká a já doufám, že nezačne pršet. Ještě víc v to doufám, když míjím tramvajovou zastávku v Hlubočepech a jedu dál. Nakonec neprší a domů dojíždím dost zpocená. Což jsem vlastně dojela i do práce. No, tak nevím jestli není lepší jezdit v zimě, kdy člověk není zpocený až na zadku.

Ale začala mě zase bolet kostrč, je to nepříjemná ostrá bolest, jakoby nad kostrčí. Je to normální? Mám co dělat, abych se zvedla ze sedačky, když je potřeba zabrat ve stoje...no, nevím snad to přestane. O bolavém loku se ani nezmiňuji, to mám z těch kostek!

Dnes ujeto 42,8 KM.